19. Ač se na Tvé čelo klade

Ač se na Tvé čelo klade

nejedna již vráska,

zůstalo Tvé srdce mladé

a nás stejně láská.

Proto my Tě též kocháme

jako matku vlastní,

a jsme, že Tě zdrávu máme,

neskonale šťastni.

Když Tvá hlava stříbroleská

nad námi se kloní,

je jak jabloň květem hezká,

a my – pod jabloní.

A ty zvuky miloznámé

z Tvých kdy vanou rtíčků,

zdá se nám, že posloucháme

tklivou modlitbičku.

A Tvé ruce – ty buď pnou se

k dárkův rozdávání,

aneb usmívavě strou se

vnoučat ku žehnání. –

Dejž, ó Pane na nebesku,

by ta drahá hlava

dlouho v onom stříbra lesku

zůstala nám zdráva.

A ty rety, plné lásky,

jak nám posud zněly,

dej, by nám své milé zkázky

dlouho vyprávěly.

A ty ruce bez únavy,

třeba by už vadly,

dej, by na naše se hlavy

ještě dlouho kladly!