19. Dědovi.

Zřím v duchu Tě, jak na kolébce

co dítko ležíš v loktech sníčku,

a nad Tebou jak šťastná šepce

matinka k nebi modlitbičku.

Pak zřím Tě pobíhati čile

tu po domě, tam po zahrádce,

jak po kvítku a po motýle

zrak bloudí bujarého mládce.

Zřím, jak se zmáháš tělem, duchem,

a velemoudrých mistrů kynům

nasloucháš nejen bystrým uchem,

brž ku podobným tíhneš činům.

Jak stkvíš se, dospěv v mužná léta,

nejednou občanína ctností,

a jak Ti zdar a blaho zkvétá

v rodinné tiché domácnosti. –

A teď, ač plnovlas Tvých skrání

již hojně prosypán je sněhy:

Tvé srdce, plno lásky plání,

se obaluje květem něhy.

A Tvoje smysly, Tvoje údy

jsou dosavade zdrávy, čily;

života svízele a trudy

o Tebe sotva zavadily.

Ó jak nám všem je při tom blaze!

neb kdo Tě zří, neřek’ by věru,

že na života drsné dráze

k sedmému stoupáš desateru.

Ó kéž, jak jsi, dědoušku drahý,

se cítil šťastným po tu dobu,

ten život ctihodný a blahý

Tě doprovází po kraj hrobu.