19. Poďte žít.

Tichá půlnoc nad krajinou,

Nebem pluje měsíc plný,

Potůčkové v lukách řinou,

V polích šumí zralé vlny.

Šumí, a tu kdesi v žitě

Na desetkrát, ne-li více,

„Poďte žít!“ tak jmenovitě

Ozvala se křepelice.

Spali sic, než slyšeli to,

Dříve pak, než oschla rosa,

Ženský srp a mužská kosa

Porážely na zem žito.