19. PROLOG K POUTI KRKONOŠSKÉ.

Pozdní večer. Dívky pilně předly

Hoši v kolo k dívčinám si sedli;

Plamen z krbu smutně ktomu svítil.

Pocestný u prostřed síně sedí,

Poslouchaje naň čeládka hledí;

Mluvil takto však i tak též cítil:

„Hoiho, slyšte! Kteří ještě bdíte,

Dobrý pozor na má slova dejte,

Neslýchané, nové věci zvíte!

Však jak pravím, pilně poslouchejte,

Neb jak slova jenom vypustíte,

Nikdy víc mně neporozumíte.

Vás však, kteří v kobku vaší tmavou

Vešli jste, a v lůžku tichém spíte,

Nad jehožto křížek stkví se hlavou,

Neprobudiž smích náš ani lkání!

Tmavou nocí nade vámi jen

Zavzni moje tiché noční přání:

Dobrou noc! tichý sen!!! –“

Pozdní večer; plamínek se míhá

Na krbu, v světnici stíny rodí

V spolku s Lůnou; – – venku hluk se zdvíhá,

Mladá chasa hlučné žerty plodí,

Nebo čas jest, kde se k přástvě sbíhá. –

Víc a více světnice se plní,

Hovor hlučí, kouř se z dýmek vlní;

Při stropu ho plamínku zář zlatí.

Starci ještě hlučný hovor vedou,

Brzo jeden po druhém se tratí

V tmavou kobku; a co dívky předou,

Hoši v hlučné hře a smíchu dlí:

Mnohý stařec v tichém lůžku spí.