19. Umřel den... a já živ hledím

Umřel den... a já živ hledím

Jindřichovo ve město:

Žehnám ti, ač slzy cedím,

budoucích dnů nevěsto!

Žal to mluví či radosti,

pověz, drahá mohylo,

v které zbytky z pokojnosti

přísné nebe pohřbilo.

S žalem, s žalem vítám tebe,

hrobe slzou skropený,

kýž jsem brzy, prosím nebe,

poutník v tobě pohřbený.

S radostí zas k tobě chodí

musa má a gracie,

ze žalosti ráj se rodí

pohledem Emilie.

Proto žaly i radosti

rád si vezmu z ruky tvé...

srdci mému nech žalosti,

eden poroď dívce mé.

Pak ti ještě žehnat bude

pěvce píseň labutí,

až té kruté tísně zbude

u posledním vzdychnutí.