19. Všecko při Ní, vůkol Ní, i na Ní

Všecko při Ní, vůkol Ní, i na Ní

Jest, jak u Vestálky, běloučké,

Ode hlavy k patě samoučké,

Že kdo nezná, s úctou se Jí klaní;

Mé pak oko téměř se už straní

Postavy té, sice hezoučké,

Ale divné tak a lehoučké,

Že Jí zovu českou Bílou Paní:

Sama nade alabaster bělší;

V rouchu, ve kvítí a kdekoli

Barva bílá jest Jí najmilejší;

Ale nevím posud, ohnivého

Slunceli to bělost, neboli

Jenom bělost sněhu studeného.