1914.

Toho nikdy nezapomene rodné město,

nesmí zapomenout!

Toho nikdy nezapomenou moje oči!

Hořké a smutné jsou dni pozdního září,

léta neblahý sklon stín těžký po zemi plouží,

tesknota sedá v domě tvém –

ale hořčí a smutnější tehda byl večer,

kdy v cynickém hřmotu vojenské hudby šel městem

řad mojich bratří.

Jich oči zamžené ke všemu mluvily kletbu,

ztajený nářek na mladých chvěl se jim rtech,

zde zoufalství přísvit jsi viděl i marného vzdoru blesk,

rakouský maršbatalion!

Toho jsi nevidělo nikdy ještě,

staré husitské město!

Neslyšely jste nikdy ještě,

vy staré domy,

staré náměstí s červenou katedrálou,

ironičtější hudby.

Ale já, přítomné dítě tvé dlažby,

s hořícím srdcem a raněnou pýchou –

jak nikdy dříve v dnech nejhorší bídy

jsem nenalez’ jediné mučivé slzy:

teď v černou a pustou jsem uličku zašel

a plakal...

Ó, moci pokorně na sebe vzíti

všecku zlou sudbu, hněv všechen a trest,

bezměrnou potupu mého lidu!

Já vidím však: mrak stojí nad Čechami,

v hrozivý soumrak se potápí země,

kvapem se připozdívá...

Nebylo dne tak truchlého smutku,

zoufalejšího Bílé Hory,

truchlejšího všech hřbitovů našich dějin,

jak tento den pozdního září!

Když potom jste sedali v ponuré vagony,

když chvějnými hlasy jste zpívali hymnu,

když v každém „s bohem“ já slyšel jsem temnou,

prokletou, osudnou otázku „proč“,

když vlak se již hnul a v očích všech blízkých

tiché se jevily slzy,

tu náhle v tmě noci jak kdosi by vedle mne stanul,

starý a známý, však dávno již němý,

a tiše mi řekl:

Neboj se, synu můj málověrný,

ten umírá pouze, u koho nebylo víry,

ten umírá pouze, jenž nedosti věřil v život,

v život, jenž bez hranic, věčný a vítězný vývoj,

věčný a krásný a spravedlivý.