1918 – 1919. (II.)

Jak bylo těm, kdož nevěřili,

v něž nesestoupil svatý Duch,

kdož na konci té celé hrůzy

tu pravou bídu teprv čekali??

Kdož věřili, zda míň se báli

a zdali méně trpěli

tím divým strachem bez úlevy,

zda dožijí se oné chvíle,

kdy strhnou masku se tváří

a bestii, jež v bláto klesne,

jen botou ještě dorazí??

Hned zdálo se jim špatným snem jen

to nekonečné soužení,

když myslili na onen přísvit,

jenž rozbřeskne se blažený.

Však nedočkat se!...

Při myšlence té

hned vzplane záchvat šílenosti

a hlava vzhoří do horečky,

pláč lítostný se dere v oči,

jen víčka, hrdlo rozleptá.

Jen dočkat se, jen dočkati se,

tu jistotu, ó bratří, mít,

pak Golgatha je Elysiem,

a každá trýzeň rozkoší!

Však dny se táhnou nekonečné

jak v noc, kdy usnout nemůžeš.

A katastrofy nenadálé

drtí i duše nejsilnější,

jež rozervány nejistotou

jsou v úzkostech a temnotách...