1918 – 1919. (IV.)

Podzimní den, jak mnohý jiný,

ani teplý, ani studený.

Lidé šli po svém jako jindy.

K desáté různé šepty všude.

V jedenáct vyšly noviny:

Austrie skládá zbraň i pýchu –

Svoboda naše zrozena!

– Vojáku, slyšíš, chápeš, víš? –

Jablíčko strh a rozdupal,

vyběhl v radostném výkřiku,

jak děti letí plesně vstříc

prvnímu jarnímu paprsku.

Zmizelo rázem kouzlo zlé

a nové kouzlo bylo zde!

Vojáku, co tvá přísaha,

vojáku, kam jsi rozum dal?

– Můj kapitáne, lhal jsem lhal,

Já v srdci jinak přísahal.

Teď pravdu znej a neváhej:

je proti nám, kdo nejde s námi –

i ty se vzdej, i ty se vzdej! –

Vojáci táhnou ulicemi

se starci, dětmi, děvčaty,

praporky vlají, přibývají.

Z tisíců jsou již stotisíce. A hudby hrají,

písně znějí... Vojáku, hochu, jsi to ty?...

– Ano, pane, jsem to já,

rozřešená záhada.

Přetvářce konec. Viz, tam Orel

ve vlnách Vltavy zapadá:

Proto jsem si trikoloru

na čepici dal,

aby každý na potkání

moji pravou duši znal! –

Přeblažený v řadě druhů

rozjásaných spěje dál...

Den, večer, noc a zítra zas,

jen v pohádce tak míjí čas.