1918–1928

Pohádko naše vytoužená,

již v skutečnost náš změnil věk,

jak nevzpomněl bych tady tebe

na první stránce pohádek!

Ty nejsladší, ty nejkrásnější,

již spřádali jsme ve svých snech,

kdy řezala nás v ruce pouta

a na rty dral se hořký vzdech.

Ty čarovný sne o svobodě,

jenž hřál jsi hruď nám v mrazu běd,

jsi pravdou, a náš národ dýše

již volně, bez pout, deset let!

Co draků, oblud, vlkodlaků

zmar chtělo krásné princezny,

než překonala vše a jásot

náš pozdravil ji vítězný!

A vím, tak mnohá saň dál číhá

a mnohý ještěr v záloze,

by, volnosti, zas vzal nám tebe,

co sami rvem se uboze.

Než přece věřím: dobrá víla

vždy zpřetrhá, co zloba tká,

a nebude mít nikdy konce

ta naše luzná pohádka.

Jak v pohádce, jež konce nemá,

rok za rokem a věk a věk

tu půjde jak po úzké lávce

nesčetné stádo oveček...