2. Často sobě přemilostná strojím

Často sobě přemilostná strojím

v mysli slova v její oslavu,

a že tím jí milou zábavu

uspůsobím, tou se vírou kojím.

Sotva ale před ní samou stojím,

slyším libá slůvka pozdravu,

ach, tu zapomenu rozpravu,

třesu se a jako děcko bojím.

Neb mi ono v očku tajné světlo,

krása zaplanulá s velebou,

nejen srdce, leč i rozum spletlo.

Tu by i ten řečník dávno skvělý,

takou krásu maje před sebou,

Demosthenes stal se oněmělý.