2. Čermák.

Prvým řečníkem byl čermáček;

zvolna hýbal se mu zobáček;

šedivou již hlavičku měl kmet,

ze všech pěvců nejvíc čítal let.

Na bidle když chvílečku byl stál,

promluvu svou klidně započal:

„Od zkušené vím já pramateře,

kterak soudiť máme o nevěře.

Nevěra se rodí z blbé pýchy,

všude tropí hádky, všude hříchy.

Nevěrec-li objeví se v sboru,

původcem jest nevítaných sporů.

Bídný tvor ten, byť i kolozubý,

v rodinách i v obci blaho hubí.

Všechny zuby pravdou vyražte mu,

padělané hned zas rostou jemu.

Běda tomu, kdo jej pustí blíže;

mnohdy blahý klid mu rozehrýže.

Nevěrec vždy sobecky se chová

asi tak, jak u nás výr a sova.

A jak důsledně si počíná

každý toho druhu hrdina!

Dnes mu věc je bílá, zítra černa;

dnes mu práce snadna, zítra perna.

Tutéž snahu z rána chvály hodnou,

podvečer již hřmotně zove škodnou.

Někdy hlučně, jindy bez povyku

nápodobí v klidné sádce štiku;

na písek-li hned se nevyhodí,

mnoho zlého mezi kapry zplodí.

Kdo jej slyší otevřeným ústem,

ocítí se v bludu bohapustém.

Šepotem a lichocením sladkým,

poklonou a kroucením se hladkým

balamutí velké malé ryby,

vytýká jim záhubné prý chyby;

šálí je, že jenom její snahou

celá sádka bude brzy blahou.

Přeubohé dobrých těch ryb rody,

štika strojí tučné z nich si hody.

Na červa-li prostý kapr bere,

chytrá štika lapí jej a žere;

rychle blaho slíbené se hatí,

v sádce kapr za kaprem se tratí,

nelítostná štika nic se neptá,

zbylá rybka truchlí-li a reptá;

s rybníkem-li jedním hotova je,

budovat jde jinam blaho ráje.

Štikám prospěchářkám bříško roste,

vždyť je živí pokolení prosté;

ony slouží svému bůžku bříchu;

národ, pravda, věčnosť jest jim k smíchu.“

Čermák řekl, co tam říci chtěl,

a zas vážně stranou odletěl.

Houser hlavou kývá, hlučně hýhá:

„Divnou láskou štika kapry stihá!“

Kačer přizvukuje: „Tak, tak, tak!

Na štiku buď poslán starý rak!“