2. GIUDECCA.

Ó Giudecca!

Jak lagúna je daleká!

Jen travin hnědé skvrny

a řadou černou koly,

kde cesta pro gondoly.

A bodláčí, neb trny

v tvých rostou zahradách,

kde hýřil růží nach

a sláva odvěká,

ó Giudecca!

I okna paláce,

kde pyšnila se žena,

– jak nesmát se! –

jsou prkny zabedněna;

zlý osud nečeká,

ó Giudecca!

Kdo slávu obnoví,

již kryje prach a špína,

kde v sálů sloupoví

hrá snědá drobotina?

Tam v skladech černavých

mrak pytlův, uhlí, kouře,

tam klepe marně bouře,

a zpilých větrů pych,

když, vypuzený host,

vstup žádá Minulost.

V tvých hrdých klášterech,

kde plála růžná líce,

teď v rozpraskaných zdech

se kají podvodnice,

jež dráb sem zavléká!

A stín tvůj na podbřeží

jak žebrák v slunci leží,

ó Giudecca!