2. Jak v černé brokáty když ponoří se vůně

Jak v černé brokáty když ponoří se vůně

a v křiku oddechů se chvěje znavená,

snem světla zhrdajíc když nostalgií stůně

a ještě zazáří, jak láska zasténá,

tak tisíc paprsků se ponořilo do tmy,

své hroty vmísilo v pláň moří planoucích,

a v touhu duše mé se smutek lásky vbod’ mi

a v černé brokáty se změnil její smích.

Tu z hrobů povstaly, jak vídal jsem je ve snách,

ty ženy vítězné, ó lilje uvadlé,

ty mřely tesknotou a po dalekých vesnách

jak luna umírá v mdlém jezer zrcadle.

Ó ženy bloudící teď mrtvé za komíny,

to není smutek dne ni večer zářivý,

čím noci hluboké klín mluví mlčelivý,

když jako brokáty se snáší nad nivy.

A hroby nejsou to, je smutek to jen vůní,

jenž v rakvích zapadlých jak balzám zakysl,

to není královna, jež v proudech krve trůní,

to není záhada – ó, to je nesmysl!