2. Jaroslavu Motyčkovi

Rozmilý bratře Motyčko,

maličko, jenom maličko –

a zítra, Pánbůh s náma,

uvidíš Abraháma!

Býval to dědek vousatý,

plesnivý od hlavy do paty,

býval to dědek pomalý,

velebný kmet mu říkali,

směšný byl volky nevolky,

přestal už myslit na holky,

k hrobu měl stále blíž a blíž –

zkrátka, byl světu na obtíž!

Ale když já ho uviděl,

dědek už lepší mravy měl,

ohozen znova se všech stran

oholen byl a ostříhán,

svezla se s něho tíž veškerá –

a zkrátka, dělal frajera!

Minula zase řádka let,

chtěl bych už mladším závidět,

držím však s nimi stejný krok –

a dědek mládne rok co rok.

Doufám, že bude stále týž,

až zítra ráno ho uvidíš,

a jistě si přátelsky řeknete,

v prožluklé době téhleté

že líp je pustit se znova v svět,

než doma za pecí plesnivět.

A tedy, bratře rozmilý,

pohov si dnes jenom na chvíli,

a pak zas v nové pochody

s bratřími na stráž svobody!