2. Kvítí.

Aurořiny dítky

Všecky krásné kvítky

Scházely se v zahradu

Na konečnou poradu.

Po předu šla statně

Ve průvodu zlatně

Violky a jiných dám

Kněžna růže v radný chrám.

Za ní do těch sálů

Potomkyně králů

Ve průvodu kassie

Došla skvoucí lílije.

Přibyl na to k zboru

Omej v celém vzdoru,

Poleskoval se mu meč

A jen dychtil dáť se v seč.

Ve průvodu pánů

Dvorných tulipánů

Šla sem pyšná krasoda,

Jako mocný vojvoda.

Přišly anemonky,

Přišly jaré zvonky,

Přibyl obor jasmínků

A ctný zástup barvínků.

Listenatá routa,

Jíž květ pozažloutá,

Modrokvětá ostrožka,

Kosatec a macoška.

Došlo všechno kvítí,

Co koli se svítí

V jasnoskvělém rozkvětě

Po veškerém po světě.

A již dlouho ždají,

Až se jim dech tají,

Ždají příchod čarovný

Světlobleské královny.

A aj tu jde Flora

Beze všeho dvora

Ve vlékavém pochodu

O dvou služek průvodu.

I zří kvítí v žasu

Tuto neokrasu,

Tají výjev oslavy

A ji sotva pozdraví.

Královnou-liž tato?

Kdež jest stříbro, zlato?

Královský kdež skvoucí lesk?

Místo něho pouhý stesk?

O to není ona!

Jinak všechno koná,

Smrtelnou má podobu

A již patří do hrobu.

Jak se jí dech krátí!

Sotva zdolá státi.

Na úmor již obledá!

Leč přec na trůn zasedá.

Co nám asi řekne,

Než ji smrtka smekne?

Jak svou zkázu ohradí

Či ji mluva omladí?

Váhavo jí slova

Jdou jak od olova,

Ret se sotva otvírá

A hlas již již umírá.

Skončena má vláda,

Čas mně jíti žádá,

Jiné kněžně dána část

Na budoucno vámi vlást.

Berla její něžna,

Jestiť nebe kněžna;

Pravá rozkoš sloužiť jí,

Nechť jí od vás sláva zní.

Vyřekla a padla,

Na sám na prach zvadla,

An tu s Boží Mateře

Sem se záře prodeře.

Všady rozkoš vznikla,

Všechna kvítka vzkřikla:

Sláva Máří, sláva, čest,

V Královnu nám dána jest.

Od té doby vezdy

Jako k slunci hvězdy

Kvítka k Matce Boží lnou,

A dnů jejích dvorem jsou.