2. Moudrost.

Komuž nebeská věrněji slíbila

V kolíbce Moudrost ochranu laskavou,

A svou stužíc mu srdce číší

Do svatyní směle jíti dává:

Nepohne nikdý ním Osudů divých

Pohled hrozýcý; ni světa v odporu

Celého moc povstávajícý;

Pevně pokoj v jeho srdci sýdlí.

Smělou nevinný kráčeje odvahou,

K oltáři chvátal Hus; a milostivé

Na tváři jasné tkví*) mu ještě

Usměchy, k říši kvapíc nebeské.

„Ty prach jsy, outlá schráno! Y buď tedy

Prachem; a duch můj, k Pánu se vyvznesa,

Nesvadnulé dosáhne palmy!“

Dí, a ve plápolu jest, co fényx.

Hořká se, bratří, vám slza rdí v oku!

Zhoubnou že berlu nad člověkem vina

Mračný Osud vítězně náší

Tamto v obět krvavou nevinnost!

Do výše pohled! Nezkaleným tokem

Plynou z eterské studnice proudové

Moudrosti božské, a blaženství

Hojně lejí v prsa žížnivého.

Co lesk a prázdná prospěje příznivost

Losů pozemských? Tam k nevyváženým

Letí radostem duch svobodný,

Vzhůru v Olymp se vynášejícý.

O kéž nebeských dotknu se blížeji

Moudrosti proudů; horlivě, oblažen,

Bohům se oddám nesmrtelným,

Volně do líry pějíc milostné.

A Můz tajemné krásně se rozvine

Hraní, a harfa od boha dotknutá.

Opět cytů do srdce líti

Proudy a vděk bude nejživější.