2. Na zahradě vadne růže,

Na zahradě vadne růže,

nejkrásnější růžička,

hořce pro ni matka pláče,

sladká matka miličká.

Na svém lůžku jinoch vadne

jako krásná růžička,

hořce pro něj matka pláče,

vlasť, ta matka miličká.

Kolem lůžka smutní stojí

jeho máje druhové,

jako kolem zvadlé růže

zdraví ještě kvítkové.

Jun své oči zhůru nese,

milé druhy uvidí,

z náručí se mdloby dere,

tichým šeptem takto dí:

„Smutek napsal v tváře vaše,

že mně kyne loučení,

dříve nežli přáno bylo

dluhu lásky splacení.

Den můj zhasl, neuprosné

smrti spiato ramenem,

za rána co bralo zniku

čestné touhy plamenem.

Mladých písní jaré květy

povadly hned v poupěti,

máje jejich mezi vámi

nezůstalo paměti.

Skvělých prací, blahých skutků,

synovského snažení

nenajdete po tu dobu

ani stínu znamení.

Dříve ovšem jarý život

mladou duší mocně chvěl,

dokud sliby platných činů

na budoucí léta měl.

Za rod Slávy, jeho rozkvět,

blaho milé otčiny

slibovaly velikány

mladé duše hlubiny;

ti pak lásku muže, bratra

po vší Slávě hlásali,

až i všecky žírné vlasti

jedním plesem jásaly.

A má vlasť – Ó máti milá,

ty jsi věnce uvila,

abys jimi slavné skráně

rozmiláčka zdobila.

Když mně přišla v slavném stáří

bledé smrti hodina,

zaplakali bratři moji,

zaplakala máti má.

Na hrobě rod Slávy hlásal

nad pomníky z mramoru:

„Kdož jste matky věrné dítky,

plačte vlastí podporu.“

Krásní, milí obrazové,

jak jste vy mne blažili,

nadějí svou v mladé duši

mužnou sílu budili!

Teď – Ó žel! když v slibném máji

mladé poupě rozkvétá,

slabý duch nabývá síly

a má jíti se světa!

Teď, když pilná ruka muže

chloubou vlasti chtěla býť,

ve své nejkrásnější době

matku musiť opustiť!

Ale tys dal, Bože, všecko,

staň se, Pane, vůle tvá!“

Na to zemdlen dlouhou řečí

bledý jinoch umlká.

Kolem ticho, na stěně jen

někdy harfa zavzdychne,

jak když v lese listí stoná,

nežli spánkem utichne.

Zatím smutek s žalozpěvy

druhů srdcem putuje,

až se jinoch mocně vzchopí,

tuto prosbu zvěstuje:

„Panickou mi harfu dejte,

ať mé city v jevo dá,

ať své vlasti jednu píseň –

první píseň odchová.

První píseň, a přec zvuky

nade hrobem poslední;

dejte, dejte harfu, píseň

ať si pějí pohřební.

Tam již kráčí, již se blíží

anděl smrti s pochodní;

dejte, dejte harfu, píseň

pěti budu poslední.

Ať má harfa zpěvem zazní,

než uhasne pochodeň,

ať má první píseň hlásá

života poslední den!“

Již svou harfu k srdci vine,

ta však zpěvem nezazní,

nepěl v smrti jinoch pěvec

života den poslední. –

Zvadla růže v slibném máji,

nežli mohla vůni dáť,

na jejím přec hrobě pláče

smutku žalmy drahá máť.

Zemřel jinoch v růžném máji,

nežli mohl tobě pěť,

panickou tu harfu jeho

přijmi, vlasti, za oběť.