2. Podivná mi v duši sedí žena

Podivná mi v duši sedí žena

Bělorouchá, myrtou ověnčena,

Ona sedí tam ve kletbě tajné;

Toužím k ní, však nemohu k ní dolů!

Ach, ten zlatý klíč v ty sady bájné

Ztratil jsem a nevím, kde ho najdu.

Jako Blondel s zpěvem kol všech hradů,

Tak já hledaje, se kolem kradu;

Ozývá se, tiše rukou kyne,

Onať by mi ráda něco řekla;

Když je u mne, tu ji blud můj mine,

Když je nejdál, tu ji pořád slyším;

Jenom někdy ve snu, v mžiku drahém,

Potkáme se v políbení blahém.

Slyším, staré báchorky jak zpívá,

V nichž se divný, tajný zvuk ozývá,

A když duše má jak jelen skáče

V hrdém bujném plesu, ona tichá.

Ba i někdy tesknou píseň pláče;

A když bleskem citů, bouřkou vášní

Duch můj dme se, bouřlivé co moře,

Ona v bouři na vyslunní hoře

Sedí bílá, tichá, ověnčená

A z vln divých, rozpěněných sbírá

Hravě jasné perly prstem bílým;

Když však hoře bolestně mě svírá,

Tu se ke mně polehounku krade

A svůj věnec na mé rány klade.