2. Pomlčení.

Sama jako by to krása plála,

Ana Českým mluví hlaholem;

Jako by to růže plápolem

Zňatá krůpěj, s lístků plynouc, hrála.

Jako slavíka by sladká vála

Píseň tichým ráje údolem;

Máje květ, svitů ranních lem

A zář jakby ráje se ní smála.

Skryj se dívko stinných do úvalů,

Máť řeč naše více nepřátel,

Nežli divokých je Kanibálů.

Tamo srdce ústy objevíme;

Přijde-li však který rouhatel –

Ústa k ústům – raděj pomlčíme.