2. PŮVOD SV. RŮŽENCE.

Sedmkrát už rozšuměl se

Toloský les ptactva zpěvem,

sedmkráte probudil se

Vesny zářným pod úsměvem.

Sedmkrát, co Dominikus,

dlouhou cestou utýraný,

umrtvený dlouhým postem,

vkročil v města hrdé brány.

V srdci plál mu nadšení žár,

na rtech meč té výmluvnosti,

kterým krušil hydru bludů,

jež se v nitru lidstva hostí;

kterým krušil pouto hříchu,

pekla moc, jež převeliká

světa půl i Tolosu juž

ramenem svým obemyká.

V srdce hřímal zatvrzelá,

divy tvořil neslýchané:

v bludech tonou, v bludech hynou

stále ještě Tolosané.

Hle! teď v šerém stínu lesa,

Tolosu jenž obepíná,

Bohu svému žaluje to,

v modlitbách dlaň k němu vzpíná.

Tři dni leží na své tváři,

tři dni dlouhé v žízni, hladu

bičuje se do krvava

od východu do západu

a ret šeptá v zanícení:

„Pane, nehoden jsem, vím to,

ale pro krev Krista drahou

nepohrdej lidem tímto;

ukaž cestu, která jistě

vedla by je k nebes bráně,

a třeba-li oběti snad,

život můj i vezmi za ně.

Panno svatá! v moři bludu

jediná ty hvězdo skvící

tonoucím a pobloudilým

budiž vlídnou prostřednicí!“

A zas k zemi hlavu sklání,

po tvářích mu slzy hrají,

že i lesů tmavé sbory

ve svých hymnách umlkají.

Aj, tu šerem jejich větví

bystřinou se záře leje,

divnou bázní, divnou tuchou

Dominiku hruď se chvěje.

Tam, kde strmí holá skála,

spiata hložím růže plané,

bez mechu i beze květů,

sladký zjev mu v ústret plane.

Pod korunou z drahokamů

kněžna nebes usměvavá,

jako v noci letní měsíc

z modrých hor když jasně vstává;

dolů s ramen něžných splýval

plášť, v němž hvězdami se skvěly

jasné perly – svatá stráž ji

andělé tři provázeli.

Jeden ruce v jedno spiaté.

z očí plá mu svatá víra;

tam, kde kotví jeho naděj’,

druhý v snění k nebi zírá.

Třetí tiskne ruku k srdci,

jež se vroucí láskou zmítá.

A v jich středu svatá Panna

Dominika sladce vítá:

„„Synu můj, hlas modlitby tvé

vyslyšel Bůh i tvé lkání,

jenžto láskou neobsáhlou

ke všemu se tvorstvu sklání.

Zdrávas bylo zvěstí sladkou

lidstva spasení a míru,

zdrávas v srdce pobloudilých

ztracenou má přinést víru;

i to, co mé srdce jalo

radostí kdy, hořkým žalem,

na věky co ozdobilo

slávou v blahu neskonalém,

v jedno splétej v modlitby nit,

v list jak růži k věnci pojí;

a pod štítem andělů mých

zvítězíš v tom těžkém boji.““

Umlkla jak letní vánek,

když se v květech vonných znaví;

pod plášť její hvězdotkaný

Dominik své sklonil hlavy.

Slyš! to hudba touhy plná,

ne to hymnus archandělů;

vlny bijí k jeho sluchu,

vlny plesné k jeho čelu.

Zdrávas! zní to z dálky, z blízka,

jako by byl u jesliček;

ach, ty drahé rozpomínky

slzou vroubí řasy víček.

Zdrávas! chví to z dálky, z blízka,

to, ach, tesknost srdce drtí;

Golgotu zří zkrvácenou

a kříž – žalný obraz smrti.

Zdrávas! hřmí to z dálky, z blízka,

což to plesy vyznívají;

tak se nebe otevírá,

když se noha blíží k ráji.

Ohlas v dálce odumíral,

záře hasla na korunách;

ale jako bouře hřmí to

Dominiku v srdce strunách.

Cítí při tom: jeho víra

v duše hloub svůj kořen noří,

jeho naděj’ v obra sílí,

láskou celé nitro hoří.

A když povstal, jaký div to?

tam, kde stála Matka Boží,

v trojí věnec rozkvetlo se

planých růží ostré hloží.

Pochopil to Dominikus,

jako trní zkvetlo v růže,

modlitbou tou, milostí též

srdcí poušť že zkvésti může.

V náruč vzal ty růžověnce,

kráčel v město odhodlaně,

zdrávas! zdrávas! velkým hlasem

prozpěvuje svaté Panně.

V jeho zpěv tu nebes divem

zvonů hlas se rozburácel,

že vzdor srdcí zatvrzelých

přemožen se v niveč kácel.

Hle, juž rostou zástupové

kolem světce Dominika;

led jim taje kolem hrudi,

v modlitbě ret pláčem vzlyká.

A z růženců vůně vstoupá,

divná vůně, opojivá,

vzpomínkou, již v nitru budí,

chladné duše rozehřívá.

Roztouží i srdce jejich

po otecké víře svaté,

lítostí se bijou v prsa,

k nebi nesou ruce spiaté. – –

Červánky když ovinuly

do růžence město k ránu,

růžencem už Bohu vzplálo

také srdce Tolosanů.