2. Slunce zašlo, hlučný dostupuje

Slunce zašlo, hlučný dostupuje

Den tichounký hrádek večera;

Z vížky pošmourného kláštera

Zvonek temný poklid ohlašuje;

K domovu se toužně navracuje

Sekáč s louky, rybák s jezera;

Ptactvo zmlklo, lehká za šera

Zvěř se z mlází v pole osměluje.

I ta tu chaloupka v klidu dřímá;

Sluch můj nevinné tu před ní hravých

Milých dítek plesy víc nevnímá.

Takováto budka, pole skrovné,

V sádku několiko stínů tmavých,

K tomu ona – štěstí nevýslovné!