2. Ven z lesů večer vystoupil

Ven z lesů večer vystoupil

tak tichý, snivý, milý,

a oči jeho – hvězdičky

se modrem rozjiskřily.

Ten večer touhou zaplakal

a slzou květy zrozil,

a roucho tmavé na se vzal,

jakoby smutek nosil.

To roucho večer stále má

z měsíčních tkané sití,

a proto srdce soumrakem

tak divné stesky cítí.

Tak divnou touhou zastůně

a hned by plakat chtělo,

že jaro lásky s oblakem

do dálky odletělo.