2. Zlomky z mé první básně novoroční l. 1815. (b) Upokojení.)

Jakož na moři nebezpečném když Eola lití

Větrové ze všech*) přitekou stran, a se do sebe davše

Vesmír v směsycy uvozují, a pěnité vlny

V černé se mísý oblaky; hrůzou zmatení plavcy

V korábu obnaženém svou vidouce záhubu jistou

Kvílení přežalostné v tom pojí k rachotu bouře;

Smrtedlná jich sevřených srdcý se zmocňuje ouzkost

Moře když rozvzteklené je v propasti bezedné hříží,

Aneb vrchové strašných vln je v oblohu mísý.

Dobrotivý však Bůh v tom nezbedné pohroze bouři,

Rozpěněné hned ukojí vlny a zděšený koráb

K zemi přivede přeblažené. O, radosti plavců

Nesmírné kdož vypsati můž? Jich okřálá srdce

Vroucý jen Osvoboditeli díky cýtiti mohou.

Takto pokojem potěšený se raduje vesmír.