2. ZVÍŘÁTKA A PETROVŠTÍ.

Společnost čistá! Gentlemeni věru

jak tady svítí žlutým okem v šeru:

červený lišák, poseur podšívaný,

dvě husy bílé, prostomilé panny,

smí udat časem starosvětský vtip;

než věčně mlčet, není-liž tak líp?

Pes, znásilniv své ponocenské mravy,

chce ptát se s něhou nepatřičnou krávy,

zda vanilkou je vulgární to seno,

jež z nozder ční jí jako ustrašeno.

A beran smutný na dřevěném krku

nechápe nijakž nevýslovné „vrků“,

jímž ulévají holubi své touhy...

Však nechme záště! Večer tklivý, dlouhý

sem připloul z hvozdu, poceloval chatu.

Mír, pokoj s tvorem, který přebývá tu!

A tma juž byla. Návrat loupežníků

byl stále bližší v zašlém ciferníku,

strach rovněž vzrůstal v husách, psu i koze,

kout každý černal, zadušením hroze,

i zavírány aliance honem:

slepice – kočka, kačer v nouzi s koněm...

A tma a tma.. Juž kroky na zápraží...

Co trvá svět, tak smutných nezřel stráží!

...Krok první v jizbě... Raubíř romantiky

krvavý, černý, uchopil se kliky...

A nyní... chval každý duch... ona vřava!!

Fi! Malým dětem rozstůně se hlava!