20. Ach, hřbitůvku ty v cizině,

Ach, hřbitůvku ty v cizině,

já znal tvé jméno sotvy;

teď tvoje půda svěcená

až ve srdci mém kotví.

Pod hrstkou trávy spočívá

v tvé pohostinné zemi

mně bytost v světě jediná,

nejdražší přede všemi.

Když drahý syn nám zašel v dál

v bouř života, vír dravý,

kdo tušil z nás, že v domku tvém

bol uloží své hlavy.

By muk se zhostil, trampot všech,

až k tobě v dál si zašel,

náš obraz v srdci – u tebe

si nový domov našel.

Snad nechtěl se svou bolestí

se uchýliti ke mně;

mnil ubožák, že jeho žal

můž’ zhojiti jen země.

Však jistě v něžných vzpomínkách,

hodinky slední v muce,

než složili ho v lůno tvé,

na „s bohem“ pnul k nám ruce.

A v tichém pláči, v modlitbě

se s námi loučil tklivě,

náš za zármutek odprosil

nás v duchu lítostivě.

Ten rozchod stále v duši mám, –

v tón žalu rozechvělý,

v shledání touhu zladěn je

můj smutný život celý.

Ten koutek travou zarostlý

tam v dáli klidu nedá, –

v mé duši malý pahorek

se v hroznou horu zvedá...

Ach, hřbitůvku ty v cizině,

já znal tvé jméno sotvy;

teď tvoje půda svěcená

až ve srdci mém kotví.