20. II. 1922

Dvacátý únore,

hučící proude rozkalené vody,

nebesa slavíčkovská!

Jak že to mluvíš ke mně?

Hoj, s větrem o závod,

v plášti vlajícím, na černém koni,

tmavý a drsný – oči hoří –

letíš, Osude,

rozbředlým naším krajem.

Úzkostí, pochyb a smutku temno

přikrývá kalný den!

Propasti hoře se otvírají.

A duše pro smrt zrají?...

A ty, jíž Bůh dal zářící oči,

pokorná děvuška v této chvíli,

proč smutně hledíš?

O ty, jíž Bůh dal věřící duši,

zbožnost a něhu a k člověku lásku,

rukama lomíš?

Ach ty, jíž Bůh dal hořící srdce,

tajemstvím milosti přeplněné,

čeho se bojíš?

Zklamal-li den, v němž navždy zhaslo

dobrotivé slunce,

smutna-li noc, jež propastnou poutí

poztrácela hvězdy,

zbledl-li přátelský svit v očích lidí,

ruky stisk teplý zledověl,

mluví-li k tobě večerní stíny

úděsnou řečí strašidel,

sen-li tě zradil a jitřní zoře

slzavou červeň kreslí ti v oči – – –

naslouchej ještě v poslední chvíli

vlastnímu srdci!

Ó, toho tys’ neznala, toho ty nevíš

v tichounké této půlnoční chvíli,

kdy chvějí se zjitřené kořeny tvé

dotykem věčnosti,

že hlas tvého velkého, smělého srdce

tě nezradí?

A je-li to láska, jež promluví k tobě,

je-li to veliké odevzdání,

tajemství života nejosudnější –

pak, ženo, jíž Bůh dal zářící oči,

věřící duši a hořící srdce,

neboj se nikoho na světě!

Již zítra nad tebou nová zora

i úsměvný vzplane den!

A večer ti v západu slunce řekne

jedinou pravdu:

Nepřemožitelná

a věčná na světě je velká síla

lásky.