20. Stojí lípa v plném květu,

Stojí lípa v plném květu,

pod ní bledý jinoch kles',

slabým okem všemu světu

naposledy „s Bohem“ nes.

Smutně hledí v pláč měsíce,

v růžový červánků sen,

jenž mu k smrti barví líce,

aby umřel jako den.

„Pověz, pověz, srdce vřelé,

cos tak dlouho tajilo,

vyjeviž tajemství celé,

jenž tvůj život zničilo.

Ukaž ohně, jenž ti květy

bujna žití spálily,

touhou oplakané světy,

jenž se v popel sbořily.“

K tomu slovu noří ruku

v srdce svého hlubinu,

odhaluje krutou muku

v smrti mladé hodinu.

Smutně hledí pláč měsíce,

růžový červánků sen

jinochovi v bledé líce,

jenž tu umřel jako den.

Lípa třese svou květoucí

hlavou slzy do hrobu,

an tu hlasem smutek mroucí

tak rozráží utrobu:

„Za pokrmy časy dlouhé

byly mi tvé bolesti,

bez lásky však žití pouhé

světem nelze unesti.“...