206. Milená hvězda mi vzplanula

Milená hvězda mi vzplanula

na pouti života časného;

vzešla a blíže mne stanula

zornice ze kraje jasného.

Andělův sídlo kde odvěké,

z krajů těch hvězda mi seslána:

znáš-li ji? – Věrnéť to srdce Tvé,

k němuž má duše jest poutána.

Ráda však prodlévá v poutě svém,

volno jí v takové porobě:

soucitně blažena v blahu Tvém,

patří ráj v nové vždy podobě.

I věz, má dušinko, u Tebe

že mi tak blaze a vesele,

jak bych byl na pouti do nebe,

po boků maje svém anděle.

Aby též blaho mi svítalo

do zimy pozdní jak v podletí,

v Tobě mi, sestřičko, zkvítalo,

nebe rač laskavě přispěti!