21. ČERVEN 1621.

V sluch zaléhá mně bubnů víření

a četných polnic třepetavý zvuk,

co před zrakem, jenž upřen v minulost,

se rozvíjí mně obraz pochmurný...

Tak nikdy ještě smutné nebylo

to prostranství, jež strážci věrnými

zde staroměstské radnice má věž

a tamto týnských věží dvojici.

Kde vzalo se to hrozné lešení,

jež do prvního patra radnice

se vypíná? Nač hrozný přízrak ten?

Je všecko černým suknem pokryto,

kříž veliký se tyčí uprostřed

a v popředí, hle, špalek popravní!

Tam na pavláně Prahy zástupci

se usadili v křesla hedvábná

a všecka okna domů sousedních

se naplnila v chvilce zvědavci,

již děsného jsou lačni divadla.

Je prázdno náměstí, jen žoldnéři,

jichž zbraně v ranním slunci lesknou se,

hráz pod lešením tvoří mohutnou.

Teď rána z děla náhle zahřměla –

a počala se scéna krvavá.

Ó, nechtějte, bych líčil nyní vám,

jak hrabě Šlik tam první vystoupil,

by přijal mečem ránu smrtící,

jak za ním stařičký pán z Budova

se k smrti chystal na rtech s modlitbou!

Však hle, kdo je ten statný, vzrostlý muž,

jenž ke kříži teď hbitě pokročil?

Aj, toť pan Kryštof Harant z Bezdružic!

Jest vojína zřít v jeho postoji

a v tváři jeho odlesk genia.

Teď obrací se ke svým katanům,

by promluvil; než v okamžiku tom

jej četných bubnů rachot umlčel.

Pan Harant pouze trpce usmál se

a svěsil hlavu. Jaké myšlenky

jí ve chvíli té asi letěly?

Snad viděl v duchu milou Pecku svou

a klenutou tu jizbu útulnou,

kde s ušlechtilou vášní oddával

se božské hudbě. Snad že v duchu zřel

zas kraje cizí, jimiž cestoval,

a myšlenka se v duši plížila:

jak nebezpečím ušel v cizině

a kterak domů pro smrt přišel si.

A snad i to se myslí mihlo mu,

že za nesčetné jeho služby chce

mu Habsburk takto prokázati vděk.

Však proč teď jeho čelo vysoké

se mnohou vráskou náhle zbrázdilo?

Ach, obava se vkrádá do duše,

že jeho choť, jež tak je vrtkavá,

až on teď zemře, zradí víru svou

a s dítkami zas k těm se přikloní,

jichž úsilí se o něj tříštilo – – –

Ta obava tak skličovala jej,

že dlouho stál tu v těžkých myšlenkách,

až připomněl mu neúprosný kat,

by neotálel déle, že je čas...

Pan Harant čelo rukou přejel si,

jak z těžkého by sna se probouzel,

pak rychle s ramen shodil kabátec,

vpřed pokročil a na kolena pad

sám položil si hlavu na špalek...

Kat zdvihl meč – – Pryč, hrozný přelude!

Ne – nelze dále sledovati již

děj krvavý! Ne – nelze vyprávět,

jak dvacetsedm mužů nejlepších

své přesvědčení krví splatilo!

Je nutno rychle spustit oponu,

sic bolestí by srdce zšílelo...

Ne, takým už tě nikdy nechci zřít,

ó, památné ty, staré náměstí,

však zato častěji si přivolám

tvůj obraz, jak jsi nám se jevilo

v ten slavný den, kdy hrozným jásotem

lid český vítal přeradostnou zvěst,

že s paží našich spadly okovy,

že habsburský se shnilý sřítil trůn

a českých pánů smrt že potupná

je konečně – a skvěle – pomstěna.

Tak zřím tě zas, ty drahé náměstí,

a žehnám ti, jak klnul jsem ti dřív;

jen jedno ještě uviděl bych rád:

kéž na památném našem Týně zas,

– jak bývalo, když trocnovský mstil rek

smrt Mistra Jana svaté paměti, –

se zlatý kalich brzy zaleskne!