21. LEDNA 1793.

By František Leubner

Den kalný, šedý mlhavě.

Mží od rána. Hlava na hlavě,

řad medvědic; les hrotů strmících,

co vojska dle chodníků ulic mlčících,

kam pomalu z Templu jede vůz,

kde konec obav a zla a hrůz.

Dva v kočáru silážní upíři.

Král upjatě čte si v brevíři,

jejž abbé Edgeworth mu zapůjčil,

soucitný průvodčí k poslední z chvil.

Jsou ovlhlá dechem kočáru okna;

kdo věrný, by neviděl, v ulicích mokna,

koho to vezou k náměstí Revoluce,

by nevztáhly po něm se k obraně ruce?

Však není jich tady. Jen dni jest k pláči,

skla slepých oken sychravě smáčí.

Jsou zavřeny z rozkazu Kommuny

i okna i krámy. Hrozivé posuny

statečných obránců volné vlasti

lid vězní v domech, jsou lišky v pasti...

Kol mrtvo a klid. Zde Paříž hrob.

Jen bez jedné hlavy – den nových dob...

Ráz deseti hodin. U cíle!

Ludvík Kapet v hlavy pochyle

jde s vozu. Jak hlavu zved',

klid ve tváři, ač bled a bled,

zří na podstavu dřív sochy ujcovy:

schod k věčnosti čeká jej hotový.

Kat pomáhá mu z kabátu,

vlas hlavy střihá ve chvatu

a schovává do kapsy – ne památkou sobě,

váže mu šátkem ruce obě.

Král nad bouří citů vítězem,

naposled pokleká před knězem.

Kněz jej objav, jemu žehnaje se slzou v oku,

je průvodcem váhavých mu kroků

na stupně lešení. Prudce král

tam z rukou se pochopů oderval

a k balustrádě chvátá v před,

k národu promluvit naposled.

Jen pohled. Tuhnou ruce tamborů.

Lid davy hledí nahoru.

„Můj lide, umírám nevinně

a v poslední odpouštím hodině.

Jen Boha prosím: z popravy

vám nepadni krev moje na hlavy!“

Rvou kati krále na špalek,

řvou povely, víří bubny. Hluk a jek –

a v zalknutém hrozném výkřiku

v koš padla hlava od dříku.

Kluk Henry Samson, katův syn,

ji vyňal, otloukl od pilin,

a ukazuje v potupu.

Běs šílí zádavou zástupů.

Řev, útok – V divoké plesu říji

si teplou krví ruce myjí,

v krvavém blátě u stroje paty

hrot ryje šavlí a pik: nad aristokraty

a tyrany je oslaví za vítěze

i bez vrubu srubnou tvrdou lebku kněze.

Máčejí šátky, v koš kostky vrhají –

ty nemoci zhojí, ty povždy vyhrají.

Břit guillotiny hedbávem praporu

tře praporečník z Marseille. Na vzdoru

chlap jiný nabírá dlaní krev,

občanů hlavy kropí rouhavě msty na výzev.

Na hrotu piky vlaje králův šat –

cár z něho, tisíců rukou na rozchvat.

Řev, nadávky, výskot, křik o štěstí – –

Dva muži jdou tiše z náměstí,

kněz Edgeworth a vévoda z Orleanu.

Hlasoval na smrt příbuzné krve vlasti na záchranu...