21. Mou myslí, hochu, táhne čas,

Mou myslí, hochu, táhne čas,

co vše v něm láska dala,

kdy ruka má ti zas a zas

tvé lože měkce stlala.

To v nemoci, kdy soužen snem,

mne toužně volals: „Tati!“

i pozděj pak, kdy přál ti jsem,

co život v snech jen zlatí.

Tvou nad postelí nachýlen,

do podušek jsem vkládal

ti štěstí a své srdce jen –

a sladký lós ti spřádal.

Jak hrozně dnes mne osud rve,

jak krutá dal mi muka,

že odepřel, i do rakve

by stlala ti má ruka.

Mé srdce místo cizích ruk

by měkčeji ti stlalo;

ne podušku ze tvrdých muk: –

ze samé lásky dalo.

A na ní by se tvoji lbi

jen o domově snilo, –

pohádkou by se o nebi

vše v hrobě vyzlatilo.