21. O harfo dávnověká,

O harfo dávnověká,

Sladkých kolébko zvuků,

Uspalá nyní dřímáš

V kobkách hor stínnokrytých

Po vlasti rozložené.

Ač dávno hlasy strun tvých

Dozněli slávu Otců;

Často mne v stínu hájů

Po oudolích po hlučných

Mnohozvuké Vltavy

Samotného překvapí

Temnota černorouchá; – –

Kolem šumoty noční. –

Růžoví nesou snové

Na peruti lehounké

Se nade hlavy lidské.

Tu vchází hvězdy jasné

Ve duté noci lůno,

Na nichžto slavných otců

Přebývají duchové;

Udá se mi slyšeti

Zemřelé zvuky tvoje,

Ty harfo zašlých věků,

Ač dávno hlasy strun tvých

Dozněli slávu otců!

Zavzní to hájů stíny

Jakoby včel podálných

Rovinou roj zahučel,

Jako pěvce šedého

Umělá kdyby ruka

Lehkým přejela tahem

Zesnulé zlaté struny.

A před zrakoma mýma

Opření na oblaky

Vystupují duchové.