21. Z okenečka mřežového

Z okenečka mřežového

smutný vězeň ven se dívá,

na pestré jak Vesny dítky

rozkoš máje s nebe splývá.

Milé dítky jemným okem

na vězně se usmívají,

zdali-by k nim přijíť nechtěl,

tajnou řečí se ho ptají,

zlato květu, myrrhu vůně,

medy písní slibujíce,

až to nebe sladkých slibů

květem zbarví jeho líce,

až své ruce rozprostírá,

aby objal drahé kvítí,

a svou nohu popošine,

aby mohl ven vyjíti.

Ale smutná cela chladná

brzy kroky jeho staví,

že-by nikdy vyjít nesměl,

smutku hlasem jemu praví.

S nebe svržen, anděl bez vin,

k oknu vězeň nazpět kročí,

kvítkům za vše sliby dává

hořkou rosu bolných očí. –

Já jsem vězeň; z cely chladné

vidím jara usmívání,

zírám v sličné jeho nebe,

slyším kvítků slibování:

Zlato lásky, myrrhu blaha,

medných ústek celování...

ach, ta smutná, chladná cela

vyjíti mně povždy brání.

Ani rosou bolných očí

nemám svlažiť kvítky ladné,

ale dlouho, dlouho čekat,

poslední až list opadne.