213. Tu se víko rakve starobylé

Tu se víko rakve starobylé

Samo sebou dvíhá s tichostí,

A šust větra v kryptě schramostí,

Mertvec v plachtě přede mnou stál bílé;

Postavy byl velké, ušlechtilé,

Obličej se barvil bledostí,

Řetězy mu k zemi od kostí

Řinčely už ryzou téměř zhnilé:

Místo očí prázné jamky byly,

Usta: „kdo si? v jakém vyslanství

Přišel si sem?“ ke mně promluvily;

Krajan tvůj sem, řku já, pověz že mi,

Kníže náš a dárce křesťanství,

Proč ty ležíš v této cizí zemi?