214. Sníh zemi okrývá, uprchá v hruď síla životná;

Sníh zemi okrývá, uprchá v hruď síla životná;

Leč v mrazném jaková zmohla se kvítka sadě?

Růže to jsou zimné, pozdníčata léta milostná,

Země vyvedla je sníc o vzduchu vesny libém.

Vrátka jejich postať; tak jsou útlounky, že spíše

Jen dávného zdají býť se zpomínky bytí.

Krátek jich je život, zdráhá jich slunko se uznať,

Náhle tudyž jak tam jednodenička hynou.

Jednak předc dýchá v nich věst jako vůně duchovní,

Že v smrti též živná ještě se síla tají.