217. Když se nade Norimberkem hnula

Když se nade Norimberkem hnula

Vozba, postoj! káži Milkovi,

Totě vzácné město Slavovi,

Jakby duše má je pominula?

Zde hle znikla někdy Zlatá Bulla,

Díka čtvertému buď Karlovi,

Tomu slavské řeči otcovi,

Jehož vůle k Němcům takto slula:

„Vy, co nade Slavy panujete,

Králi, volenci a knížata,

I řeč jejich znejte, mluvte, ctěte!“

Ovšem! dí tu Milek vtipem božským,

To už věci žádá podstata,

Pak jde dále k horám Krakonošským.