217. Tam žnou ženci jaří, srpové jim v hrsti se hemží,

Tam žnou ženci jaří, srpové jim v hrsti se hemží,

Za stéblem v ryčném chřestotě stéblo padá.

Slyš jich zpěv slavný! Prýští jim z hloubi se ňáder;

Jak po horách a dolích ozvěna slasti budí!

Nás ždá žeň jinaká, se srpem když přistane anjel,

Jenžto život lidský sežne co stébla zralá.

Ó blaze, kdož dozrál, kdy musí se požínati dávať!

Zavzní v posledních s hůry mu hudba stonech.