218. U pomezí, když sem z vozu zkročil,

U pomezí, když sem z vozu zkročil,

Spatřil vysoké sem dubisko,

Na jehožto větvech chlapisko

Sedě blízkou na Slávii bočil;

Kolikráte krásu její zočil,

Omdlel, slintal, dostal kašlisko,

„Hle to jest bůh Němců Tuisko“

Tak mi Milek do otázky skočil:

On chtěl Slávu najperv ženou, nyní,

Když mu košem dala, mudruje

Učiniti svou ji otrokyní;

Než i láska i hněv šálí darmo,

Dříve soka závist zmorduje,

Nežby nesla sousedka to jarmo.