22. Na perutích pomíjejících věků

Na perutích pomíjejících věků

Odnesl se opět jeden rok;

Ach! tak mijí rychlý rok člověku

Za rokem, co proudných vlnek tok.

S vlhkým okem „s Bohem!“ jemu dává

Člověk louče se s ním bezděky,

Se zpomínkou na bol, štěstí hrává,

Jež s ním srostly – zmizly na věky.

Blahý, komu kvetly slasti růže,

Lilie neb spásy v jeho dnech,

Ten naň slastně zpomenouti může

Žele jeho rychlokřídlý spěch.

Komu šípy bolu srdce tiché

Ale co nepřítel rozerval,

Ten smaž z duše viny jeho liché,

Jakby v zapomenutí je dal.

Nový rok zas nové věnce nese,

Miláčkům svým aby slávu dal:

I toul strastí se mu v rukou třese,

Ňádra jiným krutě by proklál.

„Nechť též mezi vyvolence jeho

Vy patříte s svými přátely;

Nechť Vám blaha, štěstí všelikého

Štědrou měrou také nadělí!

Kéž Vám stálé zdraví s očí září,

Jichž by truchloty mrak nezkalil,

Kéž by spokojenosti Vám s tváří

A radosti květ se nevzdálil!

Já pak snažně z srdce upřímného

Přízně Vaší stříc chci v dálší čas,

Bych za Vaši lásku přání svého

Mohl Vám podati za rok zas.

Kéž Ty mezi vyvolené jeho

Také patříš, drahý bratře můj!

By Ti blaha, štěstí z rohu svého

Hojně podal klidný ve klín Tvůj!“