22. Za jediné tvé slůvko,

Za jediné tvé slůvko,

za jeden polibek

rád dal bych, drahý hochu,

celého světa vděk.

To slůvko v bolesti mé

by bylo k útěše,

ten vroucí polibek tvůj

by vrost mi do duše.

A vznítil by ji teplem,

kde řádí nyní mráz;

co zemřelo v ní na vždy,

by kvetlo jarem zas.

Však ty, můj drahý hochu,

tam v dáli tvrdě spíš,

a ani moji duši,

ni sám se nevzbudíš.