226. Jako koráb Noe po potopě

Jako koráb Noe po potopě

Na Araratě si spočinul,

Tak i náš, když na Říp doplynul,

Konav cestu dlouhou po Europě;

Zatím kouzly jakovési stropě

Milek pravou rukou pokynul,

Tu se otec Čech k nám přivinul

Selzami ten verch svůj celý kropě;

Potom zalkal, že se střásla země,

A tak smutný, téměř hněvivý,

Z chlumu toho zmizel zase němě;

Předčily však mnohem, tato pustá

Mlučelivost a hněv horlivý

Výmluvností, Ciceronská usta.