23. Můj drahý, mrtvý hochu,

Můj drahý, mrtvý hochu,

jak dlouho ještě krutý žal

mé srdce bude hlodat

jak sup svou kořist v lůně skal.

Kde nalézt aspoň stín tvůj, –

já za ním blažen jít bych chtěl;

slyš, dítě nad hvězdami,

já v světě krutě osiřel.

Tvůj drahý obraz stále

mně v duši předvádí můj cit,

a toužím, jenom na mžik

tě v náruč vroucně uchvátit.

Jen aspoň stín tvůj, hochu,

bych někde v světě potkat chtěl;

já vstříc mu ohněm, vodou,

propastmi skal bych oddán šel.

Kéž stín tvůj vyjde z hrobu,

já vstříc mu půjdu cestou zlou,

a v jeho náruč drahou

vydechnu blažen duši svou.