23. Pod starým hradem v večerní době,

Pod starým hradem v večerní době,

Žežhulka volá: „kuku“, na buku.

„Podej můj milý statnou mi ruku,

Podej mi ruku, podej mi obě;

Snad že již více nepřijdem k sobě,

Léč až žežhulka smutné si kuku

Zavolá sama v rozlehlém buku,

V rozlehlém buku na našem hrobě.“

Chladný olšinou větřík si chvívá,

Kde při potůčku slavíček pěje.

S koně na dívku jinoch se směje.

Smutně se směje, smutně se dívá,

Slza mu jasná líce polývá.

I koni v oku slza se skvěje,

Jenž bujnou nohou v zem kyprou reje;

Smutně i slavík s olšiny zpívá.

„„Neplač dívčinko, že v boj se strojí

Pro vlast pro krále Zdenek dobrého;

Pro ně nešetří života svého. –

Nechť s zemí šírou střela mne spojí

Pevná náděje srdce mé kojí:

Míra pláče pro Zdenka mrtvého,

V lkání žaluje lesům smrt jeho;

Však hrob s dívčinou mne nerozdvojí.““

Měsíček hasne, blízkoť svítání; –

V hrob mu ustlala kalená střela,

S ním Míra leží v hrobě jak chtěla.

Smutné z hor hučí větříku vání,

Nad jejich hrobem již les se sklání.

Když krásná Běla v lesíku bděla,

Cvičená Mírou jí pověděla

Sivá holoubka jích milování.