23. Přišla Vesna, jasnou tváří

Přišla Vesna, jasnou tváří

kolem sebe se usmívá

a v tom blahém usmívání

zvonky po lukách rozsívá,

aby kvítkům známosť daly

o příchodu mocné paní,

aby kvítkům sezváněly

k radostnému z mrtvých vstání.

Ai, již zvonky z plna srdce

zvuky jemné k zemi třesou,

které větru rychlá křídla

po všem dálném kraji nesou.

Kam se hnou větérků skoky,

vstanou kvítky hned té doby,

oznamují svoji radosť,

opouštějí staré hroby. –

Jen mé srdce marně čeká,

že-by se mu známosť dala,

zhynulá by radosť jeho

ještě jednou z mrtvých vstala.