24. Česká nátura.

„Není kouzla proti nouzi,

A kdo, v dluhy uběhna,

Uprodat se něco zpouzí,

Kterak se jich odžehná?

Prodáme ji!“ Jira z přísna

Dí, a času nemaří,

A už běhá hoch a klisna

V trhu mezi koňaři.

Ten jí ústa otevírá,

Ten prohlíží podkovy,

Posléz pak ji prodá Jira

Za dvě stovky Židovi.

A jdou domů bez zábavy,

Na rohu však pojednou

Váznou, až se pozastaví,

Po klisně pak ohlédnou.

Ta je zazří, a hned řehce

Na své milé oráče,

Jiřík pak se dá, ač nechce,

Usedavě do pláče.

„Budeš ty mi, rozmazlený

Synku, dělat ostudu!

Pro klisnu ať pláčí ženy,

Já však plakat nebudu.“

Rozdurděně Jira vece,

Když tu klisna poznovu

Zařehce, a slzy přece

Hrknou přes tvář otcovu.

Zaťal pysky, svráštil čelo,

Stáhl čapku přes hlavu,

A šel, ach, tak neveselo, –

Podnes zřím tu postavu.