24. (Moje knihovna.)

Tak často napadá mě, drahý synu,

kdo po mně cestou půjde krásných chvil

v těch knihách, jež jsem pro tě shromáždil,

kdo v stopách přejde čarovných těch míst,

kdo v drahých mojich knihách bude číst,

až odpočinu ve hřbitovním stínu.

Ty knihy milé životem mne vedly,

a když ten život tvrdý jenom klam a žal,

za všechnu lásku mou jen utrpení dal:

pohádkou čarovnou mne obepředly,

že věřit v život, v lidstvo já jsem nepřestal,

že muka, hořkost duše vždy jsem znova

jen halil v luzné sny, v útěšná slova,

neb v tichý stesk těch smutných veršů svých.

Já doufal vždy, že půjdeš stopami těch míst,

že sladké oči tvé v nich chtivě budou číst,

že napojíš svou lačnou duši z nich; –

že mnohé pochopíš, co bylo ti prv skryto,

že prožiješ, co zůstalo mnou nedožito,

že srdce tvoje tam se sejde s mým,

že zatepe mi vstříc: „Teď rozumím!“ –

V mou duši sladké vkrádalo se snění,

že pro mnohá má někdy trpká slova,

jež výčitkou v mé duši pálí znova,

v svém srdci najdeš pro mne odpuštění,

až poznáš, že tvé štěstí jen jsem chtěl. –

Však v nejkrasší mé zámysly, ó žel,

jsi na vždy srdce, drahou hlavu svou

ve věku, jenž ti jarem rozpučel,

uložil v lůno země přede mnou,

a já jsem v světě krutě osiřel!

Ach, sprchl nejdražší mně žití květ,

a zašlo vše, co bylo kdys tak důležito,

a mně je všeho tolik, tolik líto,

jak nebyl by už kol mne známý svět...

Ach, staří moji dnové jdou teď, jdou

s mým štěstím zašlým chladnou dálavou

a s nimi knihy na vždy zapadnou – –

Kdo v osiřelých stopách drahých míst,

když ne tvé sladké oči, bude číst,

když, drahé dítě, obě srdce vřelá

v svém tlukotu se na vždy odmlčela?!