24 Namlouvám si jenom, že mi smutno není,

Namlouvám si jenom, že mi smutno není,

když tak sama chodím nad zoraným polem,

pozdní slunce bledé stojí nad topolem,

mléčný závoj mlžný tetelí se v chvění.

Jak tak cestou kráčím v bezradostném snění,

tichá noc si lehá v šerých stínech kolem,

babí léto visí na strnisku holém,

podzim perly rosy v těžké slzy mění.

Moje snivá duše do dálky se dívá,

tam, kde na západě slunce uhasíná,

obloha se chvěje vybledlá a siná.

A má sladká píseň dojemná a tklivá,

vyplašené ptáče, na jih k slunci letí,

jež zde uhaslo mi v mraků mlžné spleti.