244. Touha.

Vyjdi polední, půlnoční chvíli,

Slyš, jak tajně vše přerodné kvíli,

Jak to touží, trne, vzdychá, lká.

Již to ticho, ticho v poli, v boru,

Přeroda se zda být bez rozporu,

Proto že rozpory v jedno tká.

Zvuk má uchem, barva zrakem býti,

Celé tvorstvo v jeden cit se sníti,

Z prsou kojny mléko duch srká.