247. Zval mne ještě Milek v pravo, vlevo

Zval mne ještě Milek v pravo, vlevo

Ve své vysokosti nebeské,

Ukazoval též i na veské

Přátely, hrad Tábor, Rabské dřevo;

Ano, aby vše mi bylo jevo,

Chtěl mne vesti všudy po České:

Ale odpusť prosím nehezké

Zpouře mé, o krásná Slávy děvo!

Najperv káral Milek sám mou vinu,

Že sem nechtěl více cestiti,

Potom ptal se přísně na příčinu;

Já dím, to jsou důvodové lehcí

K pochopení: neb zde básniti

Jak chci, nesmím, a jak smím, tak nechci.